Záškoláctví jako jeden ze sociálně patologických jevů ve školství

Autora bohužel neznám

PŘEDMLUVA

Problém záškoláctví patří v současnosti mezi jedny z nejvážnějších problémů ve školství. Proto se vyvíjejí a byly vyvinuty mnohé metody a postupy, jak tomuto problému předcházet. Naproti tomu máme k dispozici mnoho informací a údajů, které poukazují na skutečnost, že tyto dosavadní formy prevence nejsou účinné a dostačující. Je třeba také podotknout, že nemalé procento žáků základních škol není ve škole úspěšné a z různých příčin základní vzdělání nedokončí. Jedním z důvodů jsou i časté absence a záškoláctví.

Proto se touto prací snažím poukázat na značnou váhu tohoto problému, kterým záškoláctví bezesporu je. Inspirací mi byly zvětšující se projevy tohoto problému na ZŠ Pouchov v Hradci Králové, na ZŠ, kterou jsem sám navštěvoval a o jejíž vývoj se průběžně zajímám.

Tímto bych chtěl také poděkovat řediteli školy za povolení k provedení výzkumu a také členům pedagogického sboru za jejich ochotu, pomoc a věcné připomínky k této práci.

1. ZÁKLADNÍ POJMY

Záškoláctví, útěky, toulky jsou jevy, které patří do kategorie poruch chování. Tyto jevy si jsou navzájem podobné, prolínají se a někdy je obtížné stanovit mezi nimi přesnou hranici.

Záškoláctví je úmyslné zameškávání školního vyučovaní. Žák o své vlastní vůli, většinou bez vědomí rodičů, nechodí do školy a neplní školní docházku. Jedná se vlastně o formu útěku žáka ze školy. Vyskytuje se na ZŠ, ZvŠ i SŠ již od 1. ročníku a s postupujícím věkem, zvláště v období prepuberty a puberty, kdy se počet zameškaných neomluvených hodin zvyšuje.

Záškoláctví je nejklasičtější asociální poruchou u dětí, kdy se jedná o absenci ve škole bez řádného omluvení rodiči či lékařem. Záškoláctví se dopouštějí jedinci, kteří neplní nebo nejsou schopni plnit školní povinnosti a dostávají se do stresujících situací (i ze strachu z potrestání rodiči). Patří sem i skupina dětí, které škola prostě nebaví. Rozlišujeme záškoláctví, které má impulzivní charakter a záškoláctví účelové, plánované.

Vágnerová dělí záškoláctví takto:


Vágnerová uvádí, že záškoláctví je projevem odporu dítěte ke škole. Jedná se o chování únikového typu a jeho cílem je vyhnout se nepříjemnostem, které dítě ve škole prožívá.

2. NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY ZÁŠKOLÁCTVÍ

Změny sociálních poměrů odstranily staré příčiny záškoláctví, které spočívaly častěji v sociální oblasti. V minulosti mnohé rodiny (zvláště méně majetné) omezovaly školní docházku svých dětí, protože děti musely, převážně na vesnici, pomáhat při domácích pracích nebo z důvodu nedostatku financí.

Dnešní příčiny záškoláctví jsou zcela jiné. V učebnici dětské psychiatrie se uvádí, že záškoláctví je nejvýraznější formou odporu dítěte ke škole. Bývá spojováno s útěky dítěte z domova nebo toulkami. Nejčastěji je záškoláctví řazeno do asociálních poruch chování.

Zkoumáme-li příčiny záškoláctví, mohou spočívat v

2.1 NEGATIVNÍ VZTAH KE ŠKOLE

Škola je pro dítě pracovním prostředím, ve kterém tráví podstatnou část dne, kde získává potřebné vědomosti,dovednosti a návyky. Je všeobecně známé, že tyto vědomosti, dovednosti a návyky se lépe osvojují, má-li žák k těmto učebním činnostem vytvořen kladný vztah. Tyto děti nemají zpravidla ve škole problémy a řádně prospívají.

Jindy mohou být motivem odporu ke škole i mimořádné vědomosti a schopnosti žáka. To je patrné zejména tehdy, když má tento žák tendenci se povyšovat nad ostatní a je kolektivem třídy odmítán. Tato situace je typická pro žáky vyšších ročníků, kdy se kolektiv žáků postaví proti jedinci, který se velmi dobře učí, ignoruje ho a zesměšňuje. Významnou roli zde sehrává i vyučující, který většinou chybuje tím, že na tyto na mimořádně talentované žáky klade stejné požadavky jako na ostatní žáky a tím dále nerozvíjí jejich schopnosti. Učitele ve snaze o všestranný rozvoj všech žáků ve třídě na talentované žáky často zapomínají. Příčinou může být větší počet žáků ve třídě, i když trendem poslední doby je neustálé snižování tohoto počtu. Někdy je však příčinou i nedostatečná teoretická příprava učitele a chybějící praktické zkušenosti některých vyučujících. Žáci s nadprůměrnými schopnostmi se pak v takové škole nudí.

Stejně tak postupně získávají nezájem o školní práci a odpor ke škole děti s menším nadáním, kterým se školní práce nedaří a denně jsou za své problémy s učením kárány, trestány a v horším případě i zesměšňovány. U těchto dětí se může vyvinout komplex méněcennosti. I když cílem školy je všestranný a harmonický rozvoj osobnosti každého dítěte, je více než pravděpodobné, že vždy budou existovat žáci se slabým prospěchem i žáci neprospívající.

Příčinnou mohou být i vysoké požadavky na žáky. Ti žáci, pro které jsou tyto požadavky příliš vysoké se cítí ve škole nedobře, rezignují a ani se nepokusí o dosažení co nejlepších výsledků. Následkem slabého prospěchu je nejen nedostatek vědomostí, ale i změny v osobnosti žáka, jak uvádí Fischer v Dětské psychiatrii. "Dítě s nízkými intelektovými schopnostmi není s to porozumět a osvojit si požadovanou látku, ztrácí pak zájem o ni i o docházku do školy. Je-li pak ještě doma za své neúspěchy často trestáno, vznikají konfliktní situace, které vedou k neurózám a poruchám chování."

Negativní citové zážitky, které provázejí neúspěch žáka ve škole, se přenášejí do sociálního vztahu mezi učitelem a žákem a později i mezi žáky navzájem. Slabý prospěch žáka vede k postupnému zhoršování jeho sociálního postavení ve třídě a kolektivu.

Podobně bývají někdy odmítáni svými spolužáky žáci s různým zdravotním postižením, např. žáci s vadami řeči, kteří rovněž trpí pocity méněcennosti a uzavírají se před kolektivem.Zdravotně postižení žáci, kteří nejsou na ZŠ dobře integrováni, ztrácejí zájem o školní práci a postupně u nich také vzniká nechuť ke škole. Čepička uvádí, že "nechuť dítěte ke školní práci bývá většinou způsobena malými úspěchy ve škole, které plynou buď ze snížených rozumových schopností, nebo ze specifické poruchy učení či chování, která snižuje školní výsledky i při neporušeném intelektu. U takovýchto dětí přispívá k nechuti ke školní docházce i jejich zvýšená potřeba pohybu a nepříznivé ovlivnění školních úspěchů sníženou schopností dítěte k dalšímu soustředění."

Vágnerová dělí příčiny odporu ke škole do tří skupin:

Snaha dítěte vyhnout se škole se může projevit různými způsoby úniku. Faktory jsou zde věk, osobnost dítěte, jeho problémy a typ rodinné výchovy. Sociálně akceptovatelnější formou úniku je předstírání nemoci. Záškoláctví se objevuje ve větší míře u starších dětí. Čím dříve se záškoláctví u dítěte projeví, čím je častější a plánovanější, tím méně příznivá je prognóza nápravy.7) Další velmi závažnou příčinou negativního vztahu ke škole je školní fobie, která je také jednou z možných příčin záškoláctví. O fobii mluvíme jako o psychické poruše, kdy se jedná o nepřiměřený strach a úzkost z různých předmětů, osob nebo situací. Je-li to v souvislosti se školou, je to tzv. školní fobie.

Záporný vztah ke škole se vytváří také nespravedlivým hodnocením učitele. To u žáka způsobuje nechuť ke škole či strach, zvláště pak jedná-li se o neurotické děti. U těchto neurotických dětí, jak uvádí Čepička, bývá často záškoláctví účelové, předem připravované, děti se vzdalují ze školy pod nejrůznějšími záminkami vždy v době, kdy očekávají zkoušení, prověrky nebo neoblíbeného učitele. Většinou se dítě netoulá, při vyučování chybí jen některé hodiny, zdržuje se na záchodě nebo se vymlouvá na návštěvu lékaře.

Negativní vztah ke škole bohužel značně ovlivňuje i naše drogová scéna. I přes značné vynaložené úsilí v oblasti potírání drog se na školách stále častěji drogy prodávají a často i aplikují. Důsledky lze pak pozorovat ve snížené školní výkonnosti, v minimálním volním úsilí a v nezájmu o školní práci. Potřeba získat drogu vede k tomu, že dítě chodí za školu a v této době se snaží opatřit peníze na jejich nákup. Právě drogově závislí jedinci jsou často iniciátory šikany na školách a také tito závislí mají na svědomí téměř veškerou kriminalitu (viz. příloha tabulka A,B,C a tabulky I - V). Právě kriminalita dětí a mladistvých má své kořeny i v záškoláctví. Za posledních 20 let se zvýšil počet stíhaných mladistvých trojnásobně a dětí tři a půl násobně. Dynamika vývoje počtu stíhaných mladistvých kopíruje vývoj počtu celkem stíhaných osob. Avšak počet stíhaných dětí se však od roku 1995 zvýšil dvojnásobně v porovnání s celkovým počtem stíhaných osob.

Na počtu žáků s negativistickým vztahem ke škole se stále výrazněji podílí skupina šikanovaných. Častější a brutálnější šikana, která již není doménou učilišť a středních škol, se stále více objevuje na základních školách. Šikanované děti se pak bojí nejen vlastního pobytu ve škole, ale i cesty do školy a domů. Stále častěji se dopouštějí záškoláctví a současně se zhoršením prospěchu se u nich objevují výrazné poruchy chování.

2.2 VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ

Rodina je jedním z nejdůležitějších faktorů ve vývoji dítěte. Je souhrnem vědomých i nevědomých podnětů působících již od narození na utváření osobnosti dítěte a má prioritní postavení pro rozvoj jedince. Většina mravních vlastností, názorů a stylu života je ovlivněna i dětí vlivem rodinné výchovy. Převážná část psychologických testů a výzkumů ukázala, že jádro záškoláctví, krádeží a vandalismu je třeba hledat v rodině. Přitom na dítě negativně doléhá jak přehnaná péče a příliš vysoké nároky, tak i nezájem rodičů o dítě, o školu a školní prospěch.

Na způsob výchovy v rodině působí celá řada faktorů, např. sociální postavení rodičů, jejich věk, vzdělání a kulturnost rodičů, početnost rodiny, mravní kvality rodičů, ale i způsob jejich soužití a hlavně kvalita rodinné výchovy. Špatně působí střídání různých způsobů výchovy a nejednotnost výchovného působení, kdy jednou jsou rodiče nepřiměřeně přísní, jindy nadměrně shovívaví, někdy lhostejní. Negativně na sledovaný fenomén působí zaměstnanost rodičů či směnnost jejich práce. Jednostranné zaměření rodičů na profesní a ekonomické aktivity způsobuje, že nemají na výchovu svých dětí čas, jsou přetíženi, nervózní, pod vlivem neustálého chvatu. Doma chybí potřebný klid a pohoda. Dětem není věnována dostatečná péče, zůstávají bez kontroly a zájmu rodičů o to, jak tráví volný čas. Rodiče nesledují, s kým se děti kamarádí, zda jsou či nejsou členy nějaké party.

3. OSOBNOST PEDAGOGA A JEHO VLIV NA ZÁŠKOLÁCTVÍ

Pedagog by neměl chápat záškoláctví pouze jako jednání žáka, které mu ztěžuje pedagogickou práci, ale jako určitou reakci dítěte, které není schopno adekvátně řešit své problémy. Záškoláctví je samo o sobě asociálním chováním a je vždy citlivým odrazem aktuálního psychického stavu dítěte. Je-li příčinou záškoláctví konflikt jedince s okolím (s rodiči, učiteli, spolužáky) nebo pocit bezpráví, má učitel možnost sehrát pozitivní roli a tyto příčiny zmírňovat, popř. odstraňovat. Pro tyto účely by měl být na každé škole výchovný poradce nebo psycholog. Avšak bohužel, pro nedostatek financí, každá škola nemůže mít svého psychologa, a tak bývá jeden společný pro několik škol. Toto řešení však není dostatečným a pozbývá také na efektivitě.

K hodnocení záškoláctví by sel mělo přistupovat citlivě, což následně ovlivní i způsob potrestání žáka. Jestliže je vnitřní nesouhlas nebo vědomí negativního jednání přítomno v hodnotovém rejstříku žáka, otvírá se učiteli široká možnost výchovného působení. Žák by měl nejen rozumově, ale i citově přijmout argumenty pedagoga a neměl by své chování řídit pouze hlediskem okamžité výhodnosti a snahou o bezkonfliktní vztah. U žáků, u kterých se problémy ve škole objevují opakovaně, slouží učiteli k výchovnému působení i psychologická vyšetření a tzv. speciální pedagogická vyšetření.

Velmi obtížně lze určit, jaký podíl viny má na záškoláctví pedagog a škola. Často se situace vedoucí k záškoláctví nedají včas rozpoznat a ovlivnit. Chce-li jít žák za školu, příležitost se vždy najde. Výskyt častého záškoláctví může být dokladem nesprávného pedagogického působení, nezájmu školy o navázání spolupráce s rodinou, ale i bojkotem těchto snah ze strany rodiny.

Při každém hodnocení záškoláctví by měla být pozornost zaměřena nejen na postih žáka, ale další výchovné působení by mělo mít preventivní charakter. Zde záleží na kvalitě pedagogického personálu, aby působil na celý komplex vlastností jedince, nikoli pouze na ty, které vedly ke vzniku záškoláctví.

4. NÁVRHY NA OPATŘENÍ KE SNÍŽENÍ VÝSKYTU ZÁŠKOLÁCTVÍ

4.1 OPATŘENÍ NA POMOC ŠKOLE

4.2 OPATŘENÍ KE ZLEPŠENÍ VÝCHOVNÝCH FUNKCÍ RODINY

4.3 OPATŘENÍ V OBLASTI SOCIÁLNÍ PÉČE

V souladu s programy sociální prevence ( Program sociální prevence a Program prevence kriminality)vyvíjet tlak na zvýšení počtu a práci různých sociálních pracovníků a kurátorů pro mládež a vytvářet tak podmínky pro individuální a dlouhodobou práci s problémovými rodinami a dětmi dopouštějícími se záškoláctví.

5. VÝSLEDKY A ZPRACOVÁNÍ DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ

Výzkum byl proveden dne 30. 11. 2001 na Základní škole Pouchov v Hradci Králové. Za vzorek jsem zvolil žáky dvou devátých ročníků dohromady čítajících 39 žáků. Test vyplnilo a odevzdalo všech 39 žáků. Z celkového počtu žáků bylo 21 chlapců a 18 dívek.

Významným faktorem, který má vliv na záškoláctví, je rodinná situace (viz kap. 2.2) - stav, zda dítě pochází z úplné či neúplné rodiny. Z úplných rodin pochází 29 dotazovaných, z neúplných zbylých 10, z nichž již všichni záškoláctví okusili a tvoří tak významné procento těch, kteří již za školou někdy byli - 17 chlapců,10 dívek. Tito jedinci byli za školou průměrně 3 krát za poslední školní rok. Vysoký podíl na záškoláctví mají i děti, které opakovali některý ročník (6 chlapců).

Problém záškoláctví patří v současnosti mezi jedny z nejvážnějších problémů ve školství. Proto se vyvíjejí a byly vyvinuty mnohé metody a postupy, jak tomuto problému předcházet. Naproti tomu máme k dispozici mnoho informací a údajů, které poukazují na skutečnost, že tyto dosavadní formy prevence nejsou účinné a dostačující. Je třeba také podotknout, že nemalé procento žáků základních škol není ve škole úspěšné a z různých příčin základní vzdělání nedokončí. Jedním z důvodů jsou i časté absence.

Literatura
Čepička, J., Dětská psychiatrie pro speciální pedagogy, Praha 1981, SPN, s.53
Fischer J. Dětské psychiatrie pro mediky a lékaře. Praha 1963, Avicenum, s. 178
Klíma, P., Klíma, J.,Základy etopedie, Praha 1978, PF UK
Vágnerová, M., Patopsychologie dítěte pro speciální pedagogy, Praha 1988, SPN