BEHAVIORISMUS

Chování člověka je pouze sadou podmíněných reakcí na podněty.

Behaviorismus je myšlenkový směr, v jehož centru zájmu stojí chování, jeho pozorování a analýza. Psychologie podle pojetí behaviorismu je čistě objektivní, experimentální přírodní věda. Jejím cílem je předvídání a ovládání chování. Klasický behaviorismus představovaný například J.B. Watsonem vychází z pokusu ruského fyziologa I.P. Pavlova. Vychází z předpokladu, že základním prvkem zkoumání v psychologii má být pozorovatelné a měřitelné chování. Byl polemickou reakcí na subjektivismus introspekce, který v té době v psychologii převládal. Watson požadoval, že správným vědecký přístup se omezuje na zaznamenávání tělesných, muskulárních a fyziologických reakcí, přičemž vědomí a mentální stavy považuje za odvozené a nezachytitelné. Tento přístup se zařazuje mezi tzv. radikální behaviorismus a odlišuje se od neobehaviorismu, jehož perspektivu rozpracoval především další americký psycholog B.F. Skinner. Zatímco Watsonův přístup se soustřeďuje na jednání jako takové, Skinner se zabývá efekty, které má jednání na okolí.

Pavlov se zajímal o vedení vzruchu, druhy signálu a způsoby jimiž je naše neuronová síť zpracovává. Zjistil, že existují dva druhy podnětu, které nazval podmíněný a nepodmíněný podnět.

Na Pavlovovy výzkumy navázalo mnoho psychologů, kteří zužitkovali jeho poznatky na poli výzkumu učení. Fyziologie je však pro duši značně zkreslujícím východiskem, proto jsou ranné behavioristické práce velmi redukcionistické. Jedním z představitelů takového redukcionismu je i C.L.Hull. Ten převzal od Pavlova sled podnět - odezva a uplatnil ji na lidské chování. Předpokládal, že člověk reaguje na podněty a učení nastává tehdy, když reakce ústí do redukce pudových potřeb. Stálá spojení mezi určitým podnětem, reakcí a následnou odměnou v podobě redukce jsou nazývány návyky v chování jednotlivců. Později dospěl i k termínu odloženého zpevnění, jako řetězů po sobě následujících S-R (stimul - reakce) .

Později na Hulla navazují Miller a Dollard. K následovníkům Pavlova se řadí i Thorndike a jeho instrumentální podmiňování (klíčovým prvkem změny je reflex, ne podnět, např. náhodné šlápnutí na pedál při pokusech dostat se k potravě), které potom dopracoval ve svých pracích B.F.Skinner. Vycházel z toho, že chování se skládá z prvku, které nazval operantami. Ty produkuje organismus jako spontánní reakce na nerozlišené podněty. Hnacím motorem učení je zpevnění. Pozitivní zpevnění je odměna, negativní zpevnění nastane při odstranění rušivého podnětu z dosahu organismu. Je-li nikterý operant zpevněn, pravděpodobnost jeho opakování vzrůstá. To je teorie operantního podmiňování. Každý náhodný pohyb zvířete, které udělá, se dá chápat jako "operant". Když tento pohyb odměníme, vytváříme operantní podmínění. Když experimentátor obměňuje řadu malých náhodných pohybů jeden po druhém, může formovat chování zvířete, až je dovede k jednání, která nebyla součástí jeho původní či přirozené výbavy. Dále Skinner vytvořil termín "černá skříňka" , ve které je uloženo vše, co není přístupné přímému pozorování, to znamená emoce a kognitivní procesy. Soustředil se pouze na sekvence motorického chování a zkoumal možnosti jejich ovlivnění a dosažení jejich přetrvávající změny.

Toto jistě povolené sebeomezení výzkumníka však během další doby vedlo k mylnému závěru, že zabývat se v psychologickém výzkumu tím ostatním - tím, co je konec konců spolehlivě uloženo v uvedené "černé skříňce" - není vlastně vůbec nutné.

Skinner sám se jasně distancoval od pojmu "terapie" - především individuální terapie; označoval svůj přístup jako "změnu chování". Zpočátku vzbudil pozornost jen v oblasti, která s ovlivňováním chování v nejširším slova smyslu úzce souvisí, a to v oblasti pedagogiky. Zde se ovšem tento přístup ukázal jako neobyčejně úspěšný.

Programované učení - Rozložit nesnadnou látku na jednoduché kroky v logickém sledu. Studenti by dostali otázky a ihned by se dozvěděli, zda jejich odpovědi byly správné. Působili by zde dva principy - vědomí správné odpovědi jako mocný posilovač (odměna) chování a bezprostřední posílení účinkuje lépe než posílení oddálené. Časem se ukázalo, že atomistické metody programovaného vyučování nemohou poskytnout všechno, k učení potřebujeme také holistické, hierarchické myšlenkové struktury. Léčení mentálních a emocionálních poruch - systém drobných odměn za malé změny chorobného jednání.

Skinner ještě rozpracoval detailnější rozvrhy zpevňování, podle toho, jak stimuly a reakce jdou v čase za sebou. Příkladem muže být aproximace - přibližování se cílovému chování postupným modelováním postupných kroku. Základním rozdílem mezi operantním a klasickým podmiňováním je ten, že zatímco u klasického zpevňuje podnět, u operantního je zpevňujícím agens odezva.

Neobehaviorismus překročil úzké zaměření klasického období a přiznal, že v člověku je i něco, co dokáže podnět zpracovat a že náš vztah k prostředí se nedá redukovat na pouhou S-R sekvenci. Nejzářnějším příkladem je Dollard -Millerova teorie učení. Snaží se o integraci psychoanalýzy a behaviorismu. Je koncipována tak, že člověk reaguje sledem podnět odezva a na nim lze zkoumat intrapsychické pochody, povahu a vývoj osobnosti, nevidomí a vznik neuróz. "Učící se jedinec musí být k odezvi puzen, a za její provedení za přítomnosti signálu potom odměněn. Jinými slovy, aby se nikdo učil, musí něco chtít, něčeho si všimnout, něco udělat a něco získat. Exaktněji to znamená že těmito činiteli jsou pudová potřeba, signál, odezva a zpevnění. "

Nevědomí je podle Millera a Dollarda složeno z pudových potřeb, signálu a odezev, které se dostavují, aniž by byli chápány. Nejsou nutně vázány na verbální vyjádření, proto existuje ve vývoji dlouhé období, po které probíhá sociální učení na nevědomém základě.

Jako správní Lockeho následovníci tvrdí Miller s Dollardem, že osobnost není vrozená, ale získaná v procesu socializace. Osobnost se vyvíjí od primárních pudových potřeb k potřebám sekundárním. Ty vznikají pod vlivem společnosti a kultury. Primární potřeba (hlad )je uspokojována za přispění signálu vždy určitým způsobem (špagety). Je pravděpodobné, že dojde ke zpevnění tohoto jednání a člověk pak bude mít "hlad na špagety". Tedy původní podnět byl zpevněn v sekundární (kulturně podmíněnou) reakci. Jako je sekundární reakce, tak existuje i sekundární zpevnění. Jsou čtyři nejdůležitější oblasti učení, ve kterých je třeba počínat si vůči dětem obzvláště opatrně. Situace krmení, situace nácviku čistotnosti, ranný nácvik sexuálního chování a nácvik ovládání hněvu. Pokud dojde k poruchám při učení se v nikteré z těchto situací, pak se v dětství objeví neurózy. Je tomu tak kvůli vzniku konfliktu, například směrem k vlastním genitáliím vzniká konflikt apetence - averze.

Teorie sociálního učení je nástupcem behaviorismu a psychologie podnět a reakce. Význam determinant prostředí na utváření osobnosti (na rozdíl od rysového a psychodynamického přístupu). Chování je výsledkem nepřetržité interakce mezi osobními proměnnými a proměnnými prostředí. Podmínky prostředí utvářejí chování pomocí učení.

SOCIÁLNÍ UČENÍ A PODMIŇOVÁNÍ

Na chování jednotlivce mají velký význam odměny a tresty, které mu poskytují druzí lidé, sociální učení je tedy považováno ze speciální případ operantního podmiňování

Lidé se chovají konsistentně, pokud zůstávají relativně stálé situace, se kterými se setkávají a role, které hrají. Mnoho chování není odměňováno či trestáno v různých prostředích jednotně. Jedinec se učí rozpoznávat souvislosti, v kterých je určité chování vhodné a v kterých nevhodné. (Např. agrese ve škole je přijatelná na fotbalovém hřišti, ale ne ve třídě při vyučování).

Z tohoto důvodu stoupenci teorie sociálního učení popírají užitečnost popisu osobnosti pomocí rysů, jako např. "agresivní" a argumentují tím, že tyto termíny zakrývají transsituační variabilitu chování.

OSOBNÍ PROMĚNNÉ

Stoupenci rysových přístupů popsali podrobně osobnostní rozdíly (nepřinesli však žádné poznatky o dynamických procesech probíhajících v osobnosti)

Psychoanalytici se ve svých přístupech pokusili o obojí.

Teorie sociálního učení pojednává o procesech, ale málo se věnuje popisu individuálních rozdílů.

Pohlíží na osobnost jako jedinečný výtvor osobité historie posilování a zdůrazňují míru, ve které se chování mění napříč situacemi (nepokusili se klasifikovat jedince do typů nebo je posuzovat na škálách)

Několik představitelů tohoto směru však začalo uvažovat o individuálních rozdílech systematicky a zaměřilo se na osobní proměnné, které působí v interakci s jednotlivými situacemi při utváření chování.

W. Michel:

  1. Kompetence: Co umíš?
  2. Kódovací strategie: Jak to vidíš?
  3. Očekávání: Co se stane?
  4. Osobní hodnoty: Jakou to má hodnotu?
  5. Autoregulační systémy a plány: Jak toho můžete dosáhnout?

PORTRÉT OSOBNOSTI PODLE TEORIE SOCIÁLNÍHO UČENÍ

Přístup teorie sociálního učení (podobně jako psychoanalytický přístup) je velmi deterministický.

Na rozdíl od psychoanalytického přístupu věnuje malou pozornost biologickým determinantám chování, výhradně se zaměřuje na determinanty prostředí.

Teorie sociálního učení (stejně jako behaviorismus) byla ovlivněna myšlenkami Ch. Darwina (evoluce působí prostřednictvím přírodního výběru a utváří takové druhy, které jsou přizpůsobeny svému prostředí).

Proces učení - zejména operantní podmiňování - utváří takový repertoár chování jedince, který mu umožňuje přizpůsobit se svému prostředí. Nejsme vrozeně ani dobří, ani zlí, ale mimořádně přizpůsobiví.

J. B. Watson, zakladatel behaviorismu v USA, tvrdil, že člověk je při narození nepopsaná deska.

Teorie sociálního učení sice nesouhlasí s tímto krajním názorem, nicméně sdílí přehnaný optimismus ohledně naší schopnosti měnit lidské chování změnou prostředí.

Tento názor odpovídá:
1/ americkému pragmatismu a americké ideologii rovnosti.
2/ komunistické ideologii
obě společnosti přijaly názor na lidské chování založený na podmiňování

HODNOCENÍ PŘÍSTUPU TEORIE SOCIÁLNÍHO UČENÍ

Důrazem na vymezení proměnných prostředí, které vyvolávají určité chování vytvořila důležitý příspěvek k psychologii osobnosti i klinické psychologii

Stoupenci teorie sociálního učení rovněž zpochybnili názor, že chování jedinců ke napříč situacemi konsistentní

Kritika: příliš zdůrazňuje význam situačních vlivů na chování

Diskuse o principech behaviorismu ukázaly jeho omezení. Dnes psychologové odmítají radikální behaviorismus, protože se domnívají, že není možné vyřadit ze hry interní skryté mentální procesy. Přesto však uznávají, že rozhodujícím se stejně nakonec jeví to, co člověk dělá a co můžeme pozorovat, ať vycházíme z jakéhokoliv paradigmatu. V tomto směru má behaviorismus stále své oprávnění

STRATEGIE PŘI VZNIKU A FORMOVÁNÍ ŽÁDOUCÍHO CHOVÁNÍ

KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ

Pro stoupence teorie sociálního učení klasické podmiňování vytváří zvnitřněný zdroj úzkosti (který Freud nazývá superego)

Vrozené nebo návykové chování (v případě Pavlovova psa "slinění") se asociuje s novým, dříve neúčinným podnětem - antecendentou (v případě Pavlovova psa "zvonek"). Podobně se může např. počátek soustředěného studia nebo usínání asociovat s některou denní nebo noční hodinou.

OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍ

Operantní podmiňování se zabývá učením jako důsledkem chování. Nejde v něm o hledání důvodů pro chování, jako je tomu v klasickém podmiňování. Výzkumy operantního podmiňování začaly studiem zákonitostí učení metodou pokusu a omylu a pak vedly k vytvoření pojmu "zpevnění" a "zpevňujícího podnětu".

Rozdíly mezi oběma druhy podmiňování lze shrnout následujícím způsobem.

a) V klasickém podmiňování změna v daném stimulu vyvolá určitou odpověď. V operantním podmiňování určitá odpověď se objeví v dané stimulační situaci. Stimulační situace funguje jako roznětka operantního podmiňování. Nevyvolává odpověď, ale slouží jako náznak pro osobu, aby odpověděla daným způsobem. Kritický aspekt operantního podmiňování je to, co se stane jako následek odpovědi. Síla a frekvence klasicky podmiňovaného jednání jsou určeny především frekvencí vyvolávajícího stimulu (událost, která předchází chování). Síla a frekvence operantně podmiňovaného chování jsou určeny následky (událost, která následuje po chování).

b) V rámci klasicky podmiňovaného učení se nepodmíněný stimulus, fungující jako odměna, objeví vždy po chování. Při operantním podmiňování se odměna dává pouze, jestliže organismus dobře odpoví. Organismus musí jednat tak, aby dosáhl odměny. Správná odpověď vede k tomu, že organismus dostane odměnu.

Následující příklad ukazuje popsané odlišnosti:

KLASICKÉ SPOJENÍ

Stimulus: Jedinec dostane elektrický impuls
Odpověď: Skočí

OPERANTNÍ SPOJENÍ

Stimulus: Jedinec pracuje
Odpověď: Dostane zaplaceno

Optimální frekvence odměňování z hlediska zpevnění nebo vyhasnutí chování byla důkladně experimentálně zkoumána: nepřetržité zpevňování po každém úspěšném chování zvyšuje pravděpodobnost jeho výskytu, zvláště v prvním období učení. Po vytvoření cílového chování se jeví jako účinnější pravidelně nebo nepravidelně přerušované zpevňování.

Při tzv. tvarování nového, relativně složitého chování se odměňuje každé postupné přiblížení k žádoucímu dokonalému provedení, zatímco jinosměrný akt zůstane bez zpevnění. Spontánně tvaruje matka řečové chování dítěte tím že svým souhlasem a emocionální podporou vede od víceméně náhodného brumlání ke srozumitelným až přesně vyslovovaným slovům.

SOCIÁLNÍ PODMIŇOVÁNÍ

Učení nápodobou. Jde o nejrozšířenější strategii lidského učení a socializace. Prostřednictvím této formy učení získává člověk nové znalosti a formy jednání pozorováním jiných lidí a událostí, aniž se jinak účastní jejich chování a bez jakýchkoli přímých důsledků (konsekvencí) pro sebe. (V Bandurově experimentu jedna skupina dětí pozorovala zfilmované agresívní chování jiných dětí vůči panákovi, druhá neagresívní variantu téže situace. Když se obě skupiny setkaly v reálu s týmž panákem, chovaly se odlišně, imitovaly pozorovaný model.)

STRATEGIE ODSTRAŇOVÁNÍ NEŽÁDOUCÍHO CHOVÁNÍ

Při sledování tohoto cíle se v podstatě postupuje podle týchž obecných principů jako při učení novému chování, ale s "opačným znaménkem"

VYHASÍNÁNÍ

Jde o postupné oslabování, rostoucí nepravidelnost výskytu chování až jeho vymizení. Je způsobeno tím, že je odstraněna pozitivní konsekvence chování. Tak jako se pozitivními konsekvencemi a odměnami chování posiluje, odstraněním odměny ztrácí smysl.

TLUMENÍ

Ke tlumení chování dochází v důsledku nově se objevivší negativní konsekvence. V pedagogické situaci se označuje jako trest. Tlumení prostřednictvím trestu je často diskutabilní, jeho použití v poradenství je kontraindikováno. Trest totiž způsobuje negativní emoce a má tendenci nepříznivě působit na poradenský vztah. Proto například při nesplnění dohodnutého kroku nenásleduje trest, ale společné hledání alternativního postupu.

PROTIPODMIŇOVÁNÍ

Je strategie, která přímo nahrazuje nežádoucí chování žádoucím, zásahem do podnětové situace. Jones v roce 1960 takto odstranil u 3letého chlapce strach z králíků, krys i klubek vlny. Nahradil jej pozitivním chováním vůči těmto předmětům tak, že během hry dítěte postupně králíka přibližoval.

PORADENSKÝ PROCES V BEHAVIORÁLNĚ KOGNITIVNÍM POJETÍ

1) DIAGNOSTICKÁ ETAPA

V současném poradenství se často vychází z poradenského modelu Cornierových (1991):

  1. Vysvětlit klientovi účel diagnostické fáze.
  2. Identifikovat významné komponenty a aspekty problémů, a tak získat jeho hrubý obraz.
  3. Seřadit údaje a problémy podle významnosti, a tím orientačně identifikovat ohnisko klientových obtíží. (V této fázi se poradce zaměřuje na současné konkrétní problémy klienta.)
  4. Identifikovat 6 komponent problémového chování (B):
  5. Identifikovat antecendenty. Mohou bezprostředně předcházet, ale mohou být i časově vzdálenější. Ovšem ne všechno, co chování předchází je antecendenta v behaviorálním smyslu slova. Antecendenty je třeba vyhledat ve stejných 6 kategoriích jevů, které patří k chování.
  6. Identifikace konsekvencí. Podle vztahu ke klientovi jsou konsekvence buď kladné nebo záporné, jsou klientem prožívány jako odměna nebo trest, zisk nebo ztráta.
  7. Zvláštním skrytým typem konsekvence jsou tzv. "sekundární zisky" , které následují po klientově nežádoucím chování a které převažují nad viditelnými konsekvencemi: např. žák může být za své chování kárán učitelem (-), ale předpokládá-li, že se svým vystupováním stane hrdinou v očích spolužáků, pak tento sekundární zisk převažuje nad případným trestem.

INTERVENCE

Než dojde k vlastní intervenci, která má změnit chování klienta, musí poradce rozhodnout spolu s ním o cílovém žádoucím chování, které má být výsledkem intervence.

Stanovení cílů je tudíž jedním z rozhodujících momentů behaviorálního poradenského postupu. Cílem se tu rozumí konkrétní žádoucí chování specifické pro každého klienta.

V diagnostické fázi poradenského procesu se zpravidla ukáže, že nejde o jeden izolovaný projev, nýbrž o komplex nežádoucích aktivit, které nelze odstranit či nahradit najednou.

Behaviorální teorie nedefinuje lidskou povahu a smysl lidské existence tak, aby z ní vyplývaly cíle poradenského procesu. Behaviorálně orientovaný poradce proto neurčuje zásadní směr změny klientova chování, pouze mu pomáhá ujasnit, explikovat a konkretizovat jeho vlastní hodnoty a přesvědčení a promítnout je do cílových změn chování.

Poradce nesmí vést intervenci tehdy, jestliže její cíle stanovené klientem jsou v rozporu s poradcovým zásadním morálním přesvědčením.

Při konkretizaci cílů je nutno definovat podmínky: kdo, kde, kdy a s kým bude vybrané chování realizovat. Je tedy třeba vzít v úvahu zdroje a překážky, precedenty nového chování a pravděpodobné pozitivní, ale i možné negativní konsekvence.

Jednou z rozhodujících dovedností při stanovení cílů je technika rozhodování, zvláště tehdy, když je primárním problémem poradenské intervence výběr mezi alternativami (např. při volbě povolání).

METODY A TECHNIKY INTERVENCE

Výběr metody intervence se řídí identifikovaným klientovým problémem, dohodnutými cíli a poradcovým teoretickým zaměřením a praktickými znalostmi. Z hlediska řešeného problému se behaviorální techniky široce uplatňují zvláště při deficitu dovedností sociálních i pracovních, při nedostatku asertivity a všude tam, kde chce klient zvládnout několik na sobě nezávislých obtíží.

POSTUP REALIZACE TYPICKÉ BEHAVIORÁLNÍ INTERVENCE:

Poradce sdělí racionále: tj. smysl a účel zvoleného postupu a sdělí jeho očekávaný průběh. Následuje dohoda s klientem na dělbě úkolů. Často se pro ni používá formy písemné smlouvy

Druhým krokem je demonstrace cílového chování, často spojovaná s modelováním . Může mít formu slovní prezentace, často se uskutečňuje pomocí výměny rolí mezi klientem a poradcem.

Cvičení. Při něm se klient pokouší o realizaci chování, které mu poradce předvedl či jinak prezentoval. Opakování může mít formu přehrávání situace, slovní komunikace atd.

Domácí úkol je uplatněním žádoucího chování v reálné situaci, obvykle bez účasti poradce.

HLAVNÍ KATEGORIE BEHAVIORÁLNÍCH A KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍCH TECHNIK

OBECNÉ BEHAVIORÁLNÍ INTERVENČNÍ TECHNIKY

* Zpevňování (pozitivní i negativní)
* Tvarování (postupné přibližování k cílovému chování)
* Vyhasínání (odstraněním zpevňujícího podnětu)
* Trestání (pomocí negativních nepříjemných konsekvencí či odstraněním kladně působícího podnětu, který zpevňoval nežádoucí chování)
* Systematická desenzitizace (používá se v terapii úzkostných až fobických stavů, využívá jevu označovaného jako reciproká inhibice, tj. skutečnosti, že

KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOTERAPIE (KBT)

"Behaviorální terapie je terapeutický postup, který je v úzkém vztahu se základním výzkumem v oblasti psychologie, lékařství (především psychiatrie, neurologie a neurofyziologie) a biologie. Na základě poznatků těchto výzkumů je lidské chování popisováno, vysvětlováno a měněno. Všechny tyto procesy jsou podrobovány systematickému hodnocení. Cílem terapie je zlepšení schopnosti sebekontroly a sebeřízení na straně pacienta. Používané metody musejí splňovat etické směrnice."

První, kdo zavedl pojem "behaviorální terapie", byl Wolpe. Vyšel z experimentů raných behavioristů, cílem jeho práce přitom bylo najít terapii, pomocí které by bylo možné reakci strachu opět odpodmiňovat. Wolpe přitom považoval strach za nepotřebnou, přímo škodlivou reakci, kterou je třeba zcela odstranit - zde cituji více méně doslova to, co si pamatuji z jeho přednášky, kterou měl v říjnu 1975 ve Philadelphii na oddělení behaviorální terapie.

Tímto pojetím stál ještě plně v tradici popírání iracionality, která začala v době osvícenství a která vyvrcholila ve 20. století tím, že i takové katastrofy, jakými byly obě světové války a zločiny fašistů a komunistů, považovala jen za jakési "pracovní úrazy" civilizace, způsobené jednotlivými - jakkoli jistě zvláštními - osobnostmi.

I ve Skinnerově díle najdeme tyto myšlenky. Ve své knize "Walden II" rozvíjí obraz přátelské společnosti, vybudované na základě pozitivního zpevňování žádoucího chování, ve které se nepřizpůsobivé chování vůbec nevyskytuje, protože se ho její členové neměli jak naučit.

Toto popírání iracionality se odráží také ve formulacích raných behavioristů, kterými pozorované chování nejen popisovali, ale chtěli ho jimi taky vysvětlit. Tyto formulace zahrnují pouze to, co je přímo pozorovatelné - podnět a reakci, později pak podnět, reakci a následek - a zdánlivě stanovují určité zákonitosti ve vztazích mezi nimi, které však, jak tato pozorování sama ukázala, kritériím zákonitosti ve skutečnosti neodpovídají, protože například totožný podnět měl na různé jedince zcela odlišný vliv. Již Watson uváděl příklady dětí, které se účastnily jeho experimentů s napodmiňováním strachu, vedle kterých se tak říkajíc mohlo střílet z děla, a přesto to v nich nevyvolalo žádnou reakci.

K překonání této slabiny byla proto zavedena proměnná "O", která měla za úkol vycpat díry stávající teorie. Byla však tak nejasně definována, že se stala strašákem pro všechny studenty psychologie a psychoterapie.

Její nejsrozumitelnější popis zní: Za proměnnou "O" považujeme všechno, co může vysvětlit vztah mezi podnětem a reakcí.

To znamená, že se pod ní skrývá jednotlivý pacient, který se jinak ve standardizovaném uspořádání pokusu vůbec nevyskytoval.

Nyní bych chtěl udělat velký skok a zmínit se o dvou pokrocích, které se odehrály v 70. letech a které z dnešního pohledu pokládám za klíčově významné pro další rozvoj behaviorální terapie.

1. Kromě sledování sekvencí zjevného chování se do popředí zájmu výzkumu v psychologii dostaly i doprovodné kognice, které začaly být považovány za agens, které toto chování určuje.

2. Zjištění, že opakovaná intenzivní expozice vůči reakci strachu vede k habituaci na tuto reakci a že lze tímto způsobem dosáhnout lepších výsledků než pomocí systematické desenzibilizace, vedlo ke změně logiky terapie. Abych to vysvětlil blíže: Systematická desenzibilizace je postup - přinejmenším podle Wolpeho původní logiky - který je namířen proti strachu. Oproti tomu expozici lze provádět pouze současně se strachem.

Tím se terapeuti náhle dostali do vážného rozporu s dosavadní praxí, protože měli pacienta konfrontovat s něčím, co až dosud považovali za něco "zbytečného a dokonce škodlivého". Tento konflikt jsem zažil na vlastní kůži během svých počátečních snah o léčbu obsedantně-kompulzivních pacientů. Velmi rychle však došlo k úplnému převratu v uvažování na poli behaviorální terapie, což se projevilo i tím, že Wolpe již asi za půl roku po výše zmíněné přednášce svůj názor změnil v tom smyslu, že strach je něco přirozeného a že cílem terapie je, aby se pacient naučil tento strach účinně zvládat.

Takže od té doby již smíme mít strach, musíme se ale naučit s ním rozumně zacházet.

Emoce však byly i nadále považovány za nezajímavé, za zajímavé byly považovány pouze kognitivní procesy a motorické chování, umožňující zvládat jak emoční, tak tělesné reakce.

Začlenění kognicí umožnilo nově popsat i proměnnou "O". Salkovskis vytvořil model psychické poruchy, podle něhož je hodnocení, které jednotlivec připisuje danému podnětu, rozhodujícím faktorem mezi podnětem a reakcí, přičemž toto hodnocení je redukováno pouze na možnosti plus a minus. Toto hodnocení závisí jak na přímých a zprostředkovaných zkušenostech, tak také na nadřazených postojích a názorech, které mohou být v určité konkrétní situaci dysfunkční. Někde v tomto hodnocení se objevují také emoce, ale jejich význam je i nadále zanedbáván, protože se předpokládá, že všechny čtyři oblasti reakcí - reakce tělesné, emoční, kognitivní a motorické - jsou vzájemně konkordantní, tj. že změna v jedné oblasti nutně vede i ke změně ve všech ostatních oblastech. Ovšem již v roce 1974 upozornili Hogson a Rachman, že tato konkordance se neobjevuje ve všech případech.

Jak se tento vývoj v oblasti teorie projevil na vzniku nových terapeutických metod?

Kognitivně-behaviorální terapeuti mají v současnosti k dispozici široký repertoár terapeutických metod, na který mohou hledět s uspokojením. Ve třech studiích účinnosti psychoterapeutických metod, které byly uveřejněny v 1. čísle časopisu "Verhaltenstherapie" v tomto roce předvádějí Ruhmland a Margraf celkově velmi pozitivní bilanci. Vyhodnoceny byly pouze studie, které byly "čistě" psychoterapeutické, to znamená, že při nich nebyly podávány žádné léky. Když shrneme dosažené výsledky, pak z nich vyplývá, že individuálně přizpůsobená kombinace expozičních metod a kognitivních metod zaručuje úspěch terapie. Když k tomu ještě připočteme zlepšení v oblasti nabízených psychofarmak, o kterém jsem se dosud nezmínil, ale který nelze v žádném případě přehlížet, pak se zdá, že nemáme žádné zvláštní důvody k nespokojenosti.

A přesto se stále opakovaně setkáváme s problémy, které se nám nedaří vyřešit - upozorňuji například na velkou oblast poruch osobnosti. Právě u těchto problémů hrají emocionální faktory významnou roli, přičemž v pochopení přesného vlivu těchto faktorů podle mého mínění dosud tápeme v temnotách. Jedna pilotní studie Ebnera, Angenendta a Wilmerse, zveřejněná ve výše zmíněném čísle časopisu "Verhaltenstherapie" poukazuje na závažné rozpory v hypotéze konkordance. A to přitom u pacientů s úzkostnými poruchami, tedy u poruch, které jsme si takříkajíc již odškrtli jako úspěšně zvládnuté.

Podobný obrázek se objevuje, i když nikoli často, ale bohužel stále, jako zkušenost mnoha praktických psychoterapeutů. Oproti velkému počtu zcela jasných úspěchů stojí stále znovu nevysvětlitelné neúspěchy.

Proto se domnívám, že je na čase začít se výzkumně věnovat dosud opomíjené oblasti přímého ovlivňování emočních reakcí. Považuji to za zvláště důležité také proto, protože oblast emocí byla vždy centrem daleko většího zájmu běžné populace než oblast kognitivních procesů nebo zjevného chování. To vedlo k tomu, že existuje velké množství lidí, kteří předstírají, že tuto oblast ovládají, i když jim jde obvykle jen o to, aby pomocí šarlatánských metod připravili druhé lidi o jejich peníze. Cíl výzkumu by měl tedy spočívat v tom, nahradit magii a pověry jasnými standardizovanými a prověřenými výsledky a fakty. Témat, kterými se můžeme v této souvislosti zabývat, je celá řada: na straně základního výzkumu musí jít o to, lépe vysvětlit vztahy mezi jednotlivými typy emocí a s nimi souvisejícími fyziologickými reakcemi; na straně praktické terapie by mohly nové poznatky umožnit vytvoření nových metod k přímému zevnímu ovlivnění emočních stavů a jejich uplatnění v každodenní praxi.

Je to tedy oblast, která není významná jen pro psychoterapeuty, ale kde je spolupráce přinejmenším s výzkumy v oblasti neurofyziologie a psychofyziologie naprosto nezbytná. V oblasti výzkumu deprese a obsedantně-kompulzivní poruchy se tato spolupráce již ukázala jako velice plodná.

Kromě toho bych si velice přál, aby zmizely zákopy, oddělující jednotlivé psychoterapeutické směry. I když se jako kognitivně-behaviorální terapeuti můžeme považovat za úspěšné, neznamená to vůbec, že druzí úspěšní nejsou. Proto je nutné a smysluplné zaměřit se na prozkoumání zákonitostí terapeutických metod, které vytvořili a v praxi ověřili terapeuti jiných směrů.

Koneckonců Skinner při svých pokusech nedělal nic jiného, to znamená, že podrobně zkoumal něco, co bylo v principu již běžně známo. Důležitost jeho práce však spočívala v tom, že jsme pak "věděli" to, co jsme se již předtím "domnívali".

Základní výzkum s tímto cílem ve všech výše uvedených oborech psychologie, medicíny a biologie by měl nám, kognitivně-behaviorálním terapeutům pomoci, abychom uměli svým pacientům ještě lépe ukázat, jak mohou své vlastní možnosti účinněji využívat ve svůj vlastní prospěch.

Mohlo by to snad vést i k tomu, že by se tyto metody uplatnily nejen v oblasti psychoterapie, ale i v celé oblasti vzdělávání, což by bylo podle mého názoru důležité proto, abychom dosáhli něčeho takového, jako je demokratická společnost.

Program bere v úvahu fakt, že ke změně chování člověka je nutné se zaměřit i na jeho emoce a myšlenky, které následně ovlivňují jeho chování. Program učí klienty klást si reálné cíle a odstranit jejich často černobílé myšlení, které se projevuje tím, že každé sebemenší porušení v dodržování nových návyků chápou jako totální selhání.

Změny probíhají pomalu, postupně - měly by však přetrvávat po celý život. K lepšímu se klient mění po předem naplánovaných krůčcích a dobrý pocit z dosaženého úspěchu je povzbuzením pro další práci na sobě.

Cílem KBT terapie je vypracování programu, kdy převážně na základě teorií učení navodíme žádoucí změny v nevhodném chování, myšlení a emocích. Lze tedy shrnout, že KBT je terapie, kde v centru pozornosti je chování, myšlení a emoce člověka.

TEORIE UČENÍ

Kognitivně behaviorální terapie vychází z teorií učení. Učení je relativně přetrvávající změna v jedinci na základě prožité zkušenosti s vnějším prostředím nebo s vlastním počínáním, která se projevuje změnou v jeho způsobu chování, myšlení, prožívání nebo fyziologickém reagování v obdobných situacích nebo při obdobných činnostech.

ZÁKLADNÍ DRUHY UČENÍ

Existují tři základní modely učení, z nichž vychází metody KBT. Z prvního modelu vycházejí ty metody, které jsou založeny na učení a odnaučování se asociací mezi podnětem a reakcí. Tento model se označuje jako klasické podmiňování. Druhý model je základem metod operantního podmiňování, jejichž cílem je plánovitá modifikace chování pomocí manipulace s následky, které toto chování způsobuje. Třetí model bere v úvahu procesy vnímání a mentální aktivitu sledované osoby. Přístupy vycházející z tohoto modelu se označují teorie sociálního učení nebo obvykleji kognitivně behaviorální teorie. Někdy tyto modely popisujeme pomocí následujících symbolů:

KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ

Podnět Reakce
PR

OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍ

PodnětReakce Následek
PRC

KOGNITIVNÍ TEORIE ČI TEORIE SOCIÁLNÍHO UČENÍ

PodnětReakceOrganismusNásledek
PROC

Podmiňování je tedy vytváření dočasných spojů (reflexů, zvyků) mezi určitou podnětovou situací a odezvou jednotlivce na ni. Podle uspořádání učební situace a předpokládaných vnitřních učebních dějů se rozlišuje klasické a operantní podmiňování.

Kognitivní teorie či teorie sociálního učení předpokládají, že kognitivní procesy mají zprostředkující funkci mezi podnětem a chováním. Není to tedy podnět sám, který vyvolává určité chování, ale význam, který osoba tomuto podnětu přisoudí. I následky jsou ovlivněny kognitivními procesy v tom smyslu, že následky mají takový význam, jaký jim klient přisuzuje. Kognitivní procesy jsou tedy chápány jako zprostředkující proměnné. Učení může tedy probíhat i bez přímého zpevnění, může probíhat pouze pomocí kognitivních procesů (např. vliv reklam na výběr potravin).

SYSTÉMOVÉ POJETÍ PSYCHIKY

Kognitivní terapie vychází ze systémového pojetí psychiky, jak je znázorněno na obrázku:

Kognitivní terapie předpokládá, že každá z uvedených oblastí psychiky ovlivňuje oblasti ostatní a zároveň je změnami těchto oblastí sama ovlivňována. Určité myšlenky a představy mohou tedy navodit změnu nálady i chování a naopak. Kognitivní terapie se zaměřuje na ovlivnění kognitivních událostí - přijímání, zpracování, uchování a vybavování podnětů přicházejících jak z vnějšího, tak z vnitřního prostředí organismu, kognitivních procesů - komplexnější procesy myšlení a kognitivních schémat - relativně stabilní způsob organizace myšlení a chápání události. Řadu kognitivních schémat popsal Ellis v racionálně emotivní terapii. Proces, jak se kognitivní schémata vytvářejí, popsal ve své teorii kognitivního vývoje Piaget pomocí pojmu asimilace a akomodace. Při psychických poruchách mohou být kognitivní události, procesy či schémata dysfunkční a přispívají tak ke vzniku a udržování psychických potíží.

TEORIE ABC

Základní teorií KBT je teorie A B C. V chování subjektu je možné určit tři základní složky. Chování je v podstatě vždy umístěno mezi environmentální vlivy, které chování předcházejí a mezi důsledky, které po chování následují.

A - ANTECENDENT:

Události nebo podněty, které se objevují v okolí subjektu částečně determinují jeho chování. Jedním z hlavních úkolů KBT je identifikovat tyto podněty, které ovlivňují chování člověka a pracovat s nimi (zařídit vyhnutí se nežádoucím podnětům či omezení podnětového pole nebo zesílit podněty pro žádoucí chování). Na ovlivňování antecendentních podnětů je zaměřeno především klasické podmiňování.

B - BEHAVIOR (CHOVÁNÍ):

Je nutné přesně definovat problematické nežádoucí či žádoucí chování, myšlení či emoce, zaznamenat výskyt, frekvenci, intenzitu a další okolnosti problémového chování (viz záznamové archy - techniky sebepozorování, registrovat změnu v chování v průběhu KBT, vyvinout strategii změn v chování vzhledem k znalostem o existujících spouštějících podnětech - klient se učí změnit reakci na daný podnět např. tím, že mezi podnětem a reakcí se činí pauza, či se učí na daný podnět reagovat alternativním chováním neslučitelným s původním, nebo se učí, aby k reakci na daný podnět vůbec nedošlo).

C - KONSEKVENT:

Důsledky chování člověka mohou být pozitivní či negativní. Na ovlivňování konsekventních podnětů je zaměřeno především operantní podmiňování. Při operantním podmiňování je větší důraz kladen na reakci, při klasickém na podnět.

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA KBT

Kognitivně behaviorální terapie má tyto společné charakteristiky:

  1. Vychází se z předpokladu, že abnormální chování je řízeno stejnými principy jako chování normální - může být tedy stejně tak modifikováno.
  2. Při získávání a modifikaci neadaptivního nežádoucího chování hraje roli učení.
  3. Léčba se zaměřuje na specifické problémové chování a na jeho aktuální determinanty, léčba je orientována na přítomnost.
  4. Problémové chování je jasně definováno, musí být měřitelné, stanoví se konkrétní cíl terapie. Nepřestrukturovává se osobnost, ale specifické způsoby reagování ve specifických situacích. Důležitou součástí je specifická behaviorální analýza problému a vytvoření specifické formulace problému. Vše se vysvětluje v termínech učení.
  5. Je kladen důraz na exaktnost - léčebné metody a jejich efektivnost jsou odvozovány experimentálně.
  6. Ověřování efektivnosti terapie se děje již v průběhu terapie, získává se zpětná vazba od klienta a případně se mění původní formulace problému a léčebná strategie.
  7. Všechny aspekty terapie se jasně klientovi vysvětlí, společně se plánuje terapie - jde o vzájemnou spolupráci terapeuta a klienta.
  8. Důležitější je, co se děje mezi sezeními než na sezení.
  9. Terapie je omezena konkrétně dohodnutým cílem.
  10. Techniky se neaplikují mechanicky, ale jsou šité na míru - individuální přístup.

Celkově lze shrnout, že chování, myšlení a emoce je možné předvídat, usměrňovat a kontrolovat systematickým ovlivňováním environmentálních faktorů a důsledků chování. Člověk na tyto vlivy však nereaguje pasivně. Uvědomuje si, že jeho činnosti jsou ovlivňovány vnějšími podněty a důsledky, ale zároveň je sám aktivní v regulaci a strukturaci okolí a aktivně se podílí na kontrole těchto vlivů. Jedním z důležitých humanistických aspektů sebekontroly je fakt, že člověk je odpovědný sám za svůj růst a osobní vývoj. Nemělo by tedy docházet k tomu, že by okolí pasivně manipulovalo pasivním klientem.

Lidé však často neumějí rozpoznat environmentální kontext (A), v kterém dochází k chování (B) a neuvědomují si význam důsledků pro jejich chování (C). Pomocí KBT se tedy naučí, jak manipulovat s oběma komponentami k vytváření žádoucího chování.