ALFRED ADLER (1870-1937)
INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE

Psychoanalytické hnutí, které Freud na počátku dvacátého století založil, brzy získalo řadu příznivců mezi tehdejšími lékaři. Spolu s množstvím podporovatelů rostlo také množství různých náhledů na psychoanalýzu a to zcela logicky vedlo k neshodám ve výkladu určitých jevů. A tak se brzy po rozšíření psychoanalýzy do mezinárodního měřítka oddělila od Freuda řada jeho žáků a založila vlastní psychologické školy. Nejvýznamnějšími z těchto "odpadlíků" byli Alfred Adler a Carl Gustav Jung.

Adler se narodil v roce 1870 (zemřel roku 1937) a od Freuda se odloučil kolem roku 1910, kdy na základě studia komplexu méněcennosti vypracoval systém své individuální psychologie, lišící se od Freudova učení připisováním menšího významu sexuálního života a naopak zdůrazňováním nutnosti sociální integrace jedince. V jeho pojetí je hybnou silou utváření lidské psychiky především touha po moci, která může být narušena komplexem méně-cennosti, touha po osobním uplatnění, realizaci "životního plánu" jedince.

Na rozdíl od Freuda nepřikládá tolik významu minulosti klienta, spíše považuje za významnou budoucnost, tak jak ji klient před sebou vidí. Adler nepovažuje člověka za podstatně determinovaného biologickými faktory, ale považuje za významnou racionální stránku člověka.

Stěžejní dílo, ve kterém zformuloval své teze je kniha Člověk, jaký jest: základy individuální psychologie (český překlad 1935). Podle Adlera, který byl sám tělesně postižený, vede ke konfliktnímu jednání a k nevědomým pokusům o kompenzaci v raném dětství především "orgánová méněcennost", nedostatky v ekonomické situaci a nutnost dítěte podřizovat se autoritě dospělého. Duševní život je podle něj závislý v největší míře na volné pohyblivosti organismu, neboť psychika člověka je předurčena k tomu, aby byla orgánem útoku, obrany nebo zajištění a ochrany podle požadavků životních podmínek.

Základním východiskem Adlerovy teorie byla jeho lékařská zkušenost s organicky nemocnými pacienty (zjistil, že orgán, který zůstal zdravý, přebírá do uřčité míry funkci orgánu postiženého, a tím se rozvíjí více, než by tomu bylo v běžné situaci). Kromě kompenzačního rozvoje zbývajících orgánů zjistil rovněž, že řada jeho pacientů, kteří nějak vynikali ve své profesi, dosáhla svých úspěchů tím, že byli nuceni překonat nějaký handicap z dětství. Adler z toho vyvodil dva podstatné závěry, které se staly základem jeho teorie:

Adlerovo pojetí člověka je teleologické. Adler je přesvědčen, že člověk je podstatně sebeurčující a že utváří svou osobnost podle toho, jak chápe sám sebe a své vlastní zkušenosti. Podle Adlera je především důležité to, co si člověk o nich myslí, jak tyto minulé zkušenosti interpretuje. Je to důležitější, než tyto zkušenosti samotné, než jejich reálný obsah.

Adler také zdůrazňoval význam těsné sepětí duševního života člověka s jeho sociálním okolím. Vyvozuje dokonce existenci vrozeného "společenského pudu". Soudí, že objev výhod pospolitého života byl významným momentem vývoje lidského druhu, který v přírodě předtím zaujímal méněcenné postavení - tzn. nevybavenost drápy, tesáky, nedostatečná rychlost pohybu, málo vyvinutý čich, zrak, sluch, slabé orgány apod. S tímto souvisí i rozvinutí "společenského citu", "snahy po uplatnění" a o převahu, "bažení po osobní moci", které jsou podle něj nejvýznačnějším neduhem lidské kultury díky konfliktům, které vytvářejí a pokusům o kompenzaci až překompenzování komplexů méněcennosti.

Jedním z klíčových výrazů Adlerovy terminologie je již zmíněný "ŽIVOTNÍ PLÁN (styl)". Ten se vytváří během prvních čtyř až pěti let života dítěte asimilací vlivů z jeho těla i z vnějšího prostředí do podvědomí, přičemž ve vědomí se nachází pouze jeho "odlesk". Obsahuje šablony, které předurčují chování jedince. Toto vyjadřuje jeden ze základních výroků individuální psychologie: "Dítě je otcem muže."

ŽIVOTNÍ STYL

je podle Adlera metoda, kterou každý jedinec vytváří pro uskutečnění základního životního plánu. Je to způsob, kterým chce jedinec překonat svůj pocit méněcennosti. Jedná se o dynamický systém vzorců chování, které se postupně ustalují s přibývajícími zkušenostmi dítěte a pod vlivem toho, jak se které způsoby chování v praxi osvědčují.

Životní styl jedince je určován:

  1. 1) Vnitřními vlivy:
  2. >
  3. 2) Vnějšími vlivy:

Klasifikace životních stylů vyplývá z chování jedince k okolí (sociální cítění) a ze stupně aktivity, kterou člověk využívá při řešení svých vnitřních i vnějších problémů. Stupeň aktivity jedince je utvářen v nejranějším dětství na základě osobních zkušeností dítěte s tím, co shledává jako úspěšné.

Adler předpokládá 4 základní životní styly:
Sociální cítěníStupeň aktivity
NízkýVysoký
VysokéCHTIVÝ TYPSOCIÁLNĚ UŽITEČNÝ TYP
NízkéVYHÝBAJÍCÍ SE TYPVLÁDNOUCÍ TYP

VLÁDNOUCÍ TYP

Byl Adlerem identifikován jako první. Tito lidé jsou potencionálně nebezpeční pro svou agresivitu a egocentričnost.

CHTIVÝ TYP

To je podle Adlera nejběžnější životní styl. Jsou to lidé, kteří parazitují, závisejí na ostatních. Dnes by se této styl dal označit jako konzumní. Jsou to lidé, kteří čekají od druhých, že budou uspokojovat jejich potřeby.

VYHÝBAJÍCÍ SE TYP

Je rovněž sociálně neužitečný. Tito lidé dávají přednost zavírání očí před problémy. Zvláště se vyhýbají situacím, kdy by jejich pocit méněcennosti mohl být posílen. Podle Adlera jsou tito lidé nejčastějšími klienty psychologů.

SOCIÁLNĚ UŽITEČNÝ TYP

Adler jej nijak podrobně nespecifikuje. Je to pro něj jedinec, který je v sociální a osobností normě. Jedině tento typ může být považován za plně rozvinutou, harmonickou osobnost.

ŽIVOTNÍ CÍL

Jedinec si ho tvoří už během dětství. Základním životním cílem každého člověka je překonání pocitů méněcennosti a získání nadřazenosti či úspěchu. Ve skutečnosti však konkrétní podobu jedincova cíle ovlivňuje řada faktorů. Např. nadřazenosti mohu dosáhnout tím, že si stanovím cíl být dokonalý, ale mohu také zvolit cíl zůstat co nejdéle malým dítětem, protože se o ně všichni starají, a tak jsou jím vlastně ovládáni. Tyto v dětství stanovené základní životní cíle bývají mnohdy fiktivní a nereálné, což je podle Adlera hlavním zdrojem pozdějších obtíží.

SEBEPOJETÍ

Jaký obraz si o sobě dítě vytvoří, stejně tak jaké cesty k dosažení úspěchu zvolí, závisí na reakcích jeho okolí, na jeho chvále či trestech. Okolí se tak podílí na vytváření jedincova sebepojetí, které je určujícím faktorem ve volbě celkového životního cíle i cílů dílčích. Sebepojetí je rovněž podstatně ovlivněno věkem, v němž vzniká, a způsobem, jakým jedinec chápe svět kolem sebe (je-li vnímán jako přátelský atd.)

OSOBNÍ LOGIKA

Osobní logika je podle Adlera nejdůležitějším z vnitřních mechanismů. Jsou to jedinečná očekávání a způsoby myšlení, které každý člověk vyvíjí v závislosti na osobních zkušenostech a prostředí, v němž žije (např. svět je nepřátelský).
Adler hovoří také o kognitivní mapě světa, kterou si člověk skládá a interpretuje na základě vlastních zkušeností. Podle této logiky jedinec chápe svět kolem sebe a stanovuje si své dlouhodobé i krátkodobé cíle.
Důvod určitého rozhodování je zpravidla skryt, protože osobní logika není podle adleriánů vědomá.

SOCIÁLNÍ CÍTĚNÍ

Jak pocit méněcennosti, tak potřeba dosáhnout úspěchu mají smysl pouze v sociálním prostředí. Pouze zde se člověk srovnává s ostatními, pouze zde může získat nad někým nadvládu, pouze zde může prožívat pocity méněcennosti či úspěchu, pouze zde může prožívat pocit sounáležitosti a blízkosti s někým druhým.

Podle Adlera je přirozeným, zdravým projevem pouze pozitivní vztah k ostatním - sociální zájem/cit. Pouze člověk, který je schopen tento cit rozvinout a podle něj jednat, se může vyvinout v harmonickou zdravou osobnost.

Sociální vztah k lidem nemusí být vždy veden skutečným sociálním cítěním. Například "charitativní" chování může být ve skutečnosti motivováno potřebou prokázat osobní nadřazenost, stejně tak sebeobětující matka nemusí být vedena skutečným zájmem o dítě, ale potřebou dokázat svou nadřazenost nad ním či získat nad ním moc.

RODINNÁ KONSTELACE

Tento pohled se Adler pokusil aplikovat zejména při diagnostice poruch u dětí s výchovnými problémy. Při zjišťování kořenů problémů jako například dětské lhaní, noční pomočování, chorobná ctižádost, přehánění vlastní důležitosti se v první řadě zajímá o to, z kolika sourozenců pochází, kolikáté v pořadí dané dítě je, případně zda se jedná o jedináčka, rozmazlované či naopak nenáviděné dítě, jak je u něj rozvinut pocit sounáležitosti a podobně. U nejstarších sourozenců je například podle jeho pojetí častý pocit "ohrožení jejich výsostného postavení" v rodině ze strany těch mladších. Během prvních let života si zvykli na to, že veškerá rodičovská láska patří jim, což se po příchodu mladšího sourozence na svět radikálně mění a oni se o ni nyní musí dělit. Nejmladší sourozenci naopak mohou trpět pocitem nedostačivosti vůči starším a tudíž silnějším, samostatnějším a schopnějším, kterým se svými výkony nemůže vyrovnat, což může později vést k překompenzované ctižádosti či naopak sklíčenosti z vlastní neschopnosti.

Na Adlerovu individuální psychologii později navázali mimo jiné E.Wexberg (1928) a v oblasti charakterologie F.Kunkel (1930)

V současné době je Adlerův pohled vnímán jako poněkud jednostranný a jeho zevšeobecnění významu komplexu méněcennosti jako motivačního činitele považováno za neopodstatněné, avšak i tak je nesporné, že významnou měrou přispěl k obohacení psychologického poznání.

Literatura:

A. Adler: Psychologie dětí.
Z. Hadj Moussová, L. Valentová a kol.: Poradenské teorie a strategie.
M. Nakonečný: Průvodce dějinami psychologie